Před dvěma měsíci jsem se rozhodl s Annie, že zkusíme závod, který má nádhernou trasu a profil. Závod je situován v Jeseníkách, kde není řečeno, jestli závod bude na sněhu, na blátě nebo na suchu. Každý rok počasí namíchá něco jiného.

A to je i jedna z věcí, proč jsme se rozhodli absolvovat tento závod. Je to tradiční horský závod dvojic s délkou 63km. Pořadatelé pochopili, že se psem začíná sportovat mnoho lidí, proto vložili do třídílného seriálu kategorii Dogtreking. Po zaplacení a zaregistrovaní jsme si rozvrhli, jak budeme trénovat a jak moc se budeme muset připravit na možnou variantu počasí. Trénovali jsme jak v Ostravě, tak hlavně na horách a blížícím se termínem závodu jsem věděl, že padne ta těžší varianta počasí – sníh. Závod se konal 10.4.2015, kdy ve městech nebylo po sněhu ani vidu, ale na horách v Jeseníkách bylo 1,5 m sněhu.

V den závodu probíhaly poslední úpravy pacek Annie, stříhání, masage, mazání. Je to jedna z priorit, kterou člověk nesmí zapomenout. Musí připravit parťáka na vše – lepící se sníh, zmrzlý sníh, tvrdý podklad. Hlavní složkou je pořádné jídlo a zavodnění, jak pro psa, tak i pro člověka. Po příjezdu do Koutů nad Desnou, kde v lyžařském areálu probíhalo vše, co se týkalo závodu. Registrace, start a cíl. Na závod se přihlásila i moje žena Peťa, která i po zranění kotníku vyrazila se svým parťákem Láďou. Na registraci, kde šlo vše hladce, kde jsme dostali chip, triko a plno prospektů, jsem zhodnotil, že v kategorii dogtreking je docela solidní konkurence. Moje přání bylo do třetího místa doběhnout. Vše ale závisí i na mojí parťačce, která vypadala, že jí už na registraci stačí jen říct GO a běžíme. Start byl plánován na pět minut před půlnocí. Počasí bylo docela teplé. Bylo jasno a něco kolem 5 stupňů, což mně a Annie vyhovuje nejvíce.

Najednou byla půlnoc a my jsme stáli na startu a odpočítávali poslední vteřiny startovního výstřelu. 3,2,1 Start. Já zavolal na Annie Go a první metry byly za námi. První kopec, který byl před námi se jmenoval Keprník. Tempo, které se  rozběhlo v čele závodu nám vyhovovalo a tak nezbývalo jen vydržet. Zdolání prvního vrcholu na trase provázela  jak tekoucí voda od tajícího sněhu, tak i nic moc neprošlápnutý sníh na hřebeni, který čelo závodu zpomaloval. To nám vyhovovalo. Zde jsem potkal i Standu, který mně morálně podpořil a nakopl. Byl to supr pocit, vědět že jsme mezi dvacítkou nejrychlejších. Standa nakonec se svým parťákem vyhrál celý závod. Po zdolání prvního vrcholu  následovala hřebenovka a dlouhý  seběh do střediska Ramzová. Poslední metry na Ramzovou byly po namrzlé sjezdovce, ale první občerstvovací stanice byla naše. Byli jsme zatím druzí v kategorii a celkově ze všech závodních dvojic 8. Rychle se napít, najíst, a taky občerstvit Annie, která mi po celou dobu trati pomohla a zatím jsme se dobře doplňovali. Z Ramzové se ostře vybíhalo na Šerák, který nám dal opravdu moc zabrat. Tady skončil i první závodník z naší kategorie, ale to nebylo tak podstatné, protože pronásledovatelé byli blízko. Po vyběhnutí, pokud se to tak dá říct, jsme se vraceli opět na další vrchol Keprník. Ramzová tvořila okruh, který pak vracel celou trať směrem na Červenohorské sedlo. Na sedlo byla trasa už lepší a chodníček ve sněhu už taky vypadal prošlapaněji. Těsně před Sedlem nás předběhl jeden ze závodníku naší kategorie, který si udržel náskok až do cíle. Zde mně taky chytla první krize, kde jsem se musel posilnit, což mi dělalo v tomto závodě problém na to pamatovat a hlavně pravidelně doplňovat. Po doběhnutí na Červenohorské sedlo jsem se hlavně postaral o Annie. Maso, voda a nějaký pamlsek. Pak ještě já a hurá na Praděd. Na sedle jsme přebíhali sjezdovky, které byly jako led a dalo mnoha lidem práci se udržet a nesjet dolu. Na Praděd byla cesta trochu ušlapaná, ale trať byla opravdu náročná. Místy se sníh bořil, místy byla jen úzká ulička pro jednoho. Pomalu začalo svítat a panorama Jeseníku se začalo vykreslovat. U vysílače na Pradědu je druhá čipová kontrola. K vysílači vede asi 1km dlouhá cesta, která se pak vrací zpět na občerstvovací stanici, která byla na Ovčárně. Na této cestě jsme potkali prvního běžce v naší kategorii. Náskok neměl tak velký, ale pořád do cíle to bylo daleko. Po čipové kontrole byla naše cesta rychlým tempem na Ovčárnu. Na občerstvovací stanici jsem posilnil Annie a pak sebe. Vše probíhalo hodně rychle a hurá opět zpět na trasu. Další bod na naší trase byly Petrovy Kameny. Na kterou vedla jen ulička lehce prošlápnutá. Drželi jsme se dvojce, která byla před náma a trochu nám razila cestu. Po proběhnutí kolem Petrových kamenů jsme byli na hřebeni, na kterém byla cesta asi nejschůdnější. Trasa pokračovala ještě asi tři kilometry po hřebeni a pak odbočila směrem dolů po vrstevnici na Dlouhé Stráně. Cesta sice už vedla po lesní cestě kotlem, ale sněhu bylo opravdu i zde hodně. V tomhle úseku mi Annie moc pomohla. Motivovali jí dvojce před námi, které se hnaly do cíle. Po zdolání úseku nás čekal už jen poslední výstup a sestup. Na hráz Dlouhé Stráně vede široká cesta, na které byla upravená běžecká stopa. Stopa se sice pomalu začala bořit, ale výstup šel hladce a docela rychle. Cesta se klikatí kolem hráze a je to nekonečné. Po zdolání vrcholu nás čekal už jen kousek ke sjezdovce, která končila opět v lyžařském středisku Kouty nad Desnou. Na sjezdovce ležel do půlky svahu ještě mokrý sníh, kterého místy bylo po kolena. Seběh byl těžký, ale vidina nás v cíli byla silnější. Druhé místo nám už nikdo nevezme. V cíli ze mně spadlo to celé napětí a úleva. Annie mně začla oblizovat a asi si taky užívala ten supr pocit druhého místa. Opravdu mi  moc pomohla a tento krát jsem s ní přípravu nepodcenil a všechna ta dřina se vyplatila. Je to bojovnice a jde vidět, že to mají Samojedi v sobě. Mé pocity z druhého místa jsou nepopsatelné. Všem moc děkujeme za podporu, která přišla vhod a hlavní díky je moji bojovnici mé ženě Peťulce, která v bolestech došla do cíle taky.

Michal Nevřala