V úterý 25.1. jsem naložil kluky, běžky a kdyby náhodou i sněhoběžku a vyrazili na náš zatím nejdelší a jak se ukázalo i nejtěžší závod v naši dosavadní nejen mushingové kariéře do Deštného v Orlických horách.

Hned po dojezdu jsem se zašel zaregistrovat, obešel všechny přítomné kamarády a už jsem se těšil až půjdu mrknout na slavnostní zahájení a na starty kategorie spřežení na 300km, které se konaly už za tmy a atmosféra byla parádní.

Ve středu čekala první etapa i nás. Na jednu stranu jsem se těšil, ale protože jsem vůbec netušil co mě čeká, tak jsem byl i pořádně nervózní. Snažil jsem se zjistit co nejvíc informaci od zkušených závodníků. Už teď vím, ze je nesmím úplně ve všem poslouchat :).

Každý den se startovalo přímo na sjezdovce, takže hned od startu dřina. Já tedy odstartoval na běžkách a musím říct, že když jsem viděl jak od začátku Jón s Géčkem táhli, jsem si hned říkal, že to bude divočina.

První sjezd a dole pod nim potok. Vzpomněl jsem si, že mi večer Duchač říkal, že tam zlomil dvoje bežky, ze musím brzdit :D. Tak jsem zabrzdil tak mohutně na zemi, že jsem při tom pádu zlomil vázáni na běžkách.

FOTO: S Nikonem na cestách

Až později mi Petr Kolář řekl, že ho nesmím poslouchat .

Chvilku jsem uvažoval, co dál. První nápad byl, že dojdeme do cíle a další den pojedeme už jen v kategorii tour. Ale pak jsem si vzpomněl , ze mám ještě v aute tu bláznivou sněhoběžku.

Tak jsem vzal běžky do ruky a běžel zpátky na start a z auta ji vzal a znova odstartoval do sjezdovky. Čas mi běžel už od prvního startu. Bohužel jsem v té rychlosti obul jen běžecké boty, které jsem měl ta 10 km úplně mokré. Díky sněhovým podmínkám u nás jsem na ni před startem jel asi 2x. Tak to byl od startu až do cíle první etapy jedno velké trápení. Spadl jsem asi 30x.

A kdybych neminul možnost si trať zkrátit, tak bych to asi využil. Musím říct, že moc horších sportovních zážitku jsem nezažil a byl jsem docela zklamaný, že nemůžu měřit síly s Peťou. Ale na druhou stranu jsem viděl, jak to mé psy baví a tahali celých 56 km. Nakonec jsme se do cíle dotrápili s velikánskou ztrátou na prvního. Věděl jsem , ze mě pořadatele nenechají oficiálně v kategorii bežkařů, alespoň v dílčích výsledcích mě tam nechali a já si mohl měřit aspoň čas s nimi. Tak jsme byli po prvním dni třetí. Ve čtvrtek nás čekala stejná etapa a já si říkal, že pokud to bude zase od začátku zase takové trápení, ze si to určitě tentokrát zkrátím. Jenže už když jsem si šel chystat sněhobežku na start, jsem potkal jednoho z hlavních pořadatelů a ti mi řekli, ze nevěřili ze dojedu do cíle a že čekali kdy pro mě pojedou. To probudilo toho tvrdohlavého berana a já si řekl, že to dojedu do cíle stůj co stůj.

Udělal jsem par úprav na sněhoběžce a hlavně si vzal boty, ve kterých jsem měl celou etapu sucho. To byla paráda .

Už od startu to byla úplně jiná jízda. Kluci tahli co to šlo. A šlo jim to parádně. Do největších kopců, to je sice se sněhoběžkou spíše takový dogtrek, ale z kopců a na rovinách to byla už paráda.

Za celou etapu jen jeden pád. V cíli z toho byl nejrychlejší čas a posun na druhé místo. V pátek nás čekala už kratší etapa, která ale končila na nočním bivaku. Většinu etapy jsme jeli úplně jako první a zbývajícím závodníkům jsme razili cestu. Jelikož přes noc napadlo asi 10 cm nového sněhu, tak to byla pořádná dřina.

Ale třeba sjezd lesem jako první byla naprostá paráda. Brachové zase běželi úplně v pohode, tak jsme opět zajeli nejrychlejší čas etapy. Po příjezdu do bivaku jsem nakrmil psy a postavil stan, aby jsme měli kde se psy nocovat. Pořadatele nám v koňských stájích vyklidili pár boxu, do nich připravili lavice a stoly a posezení na večer bylo nachystané. Na zahřátí jsme dostali guláš a teplý čaj a samozřejmě rum. Ale musím říct, že tolik srandy jsem už dlouho nezažil.

Ráno rychle sbalit stan, poklidit slámu a vyrazit do poslední etapy.

Byla sice nejkratší ale opět v hlubokém sněhu. V nejdelším kopci jsem byl moc rád, ze jsme dojeli Venca Zetek a ten nám do kopce, tím že jel před námi, moc pomohl. Zbytek etapy už jsem si vážně užíval. Když jsme pak najeli na závěrečnou sjezdovku a jeli do cíle, tak to byla naprostá paráda. Psi do cíle běželi, jako by neměli v nohách 200 ale 20km. Takové emoce jsem už dlouho nezažil. Byla to naprostá paráda. Člověk hned zapomněl na tu dřina. Čtvrtou etapu jsme opět odběhli nejrychleji z běžkařů a ve společné kategorii by jsme obsadili druhé místo za bezkonkurenčním bežkařem Petrem Kolářem. Opravdu obdivuji, že to takhle a v takovém čase dokáže odjet. Je to prostě borec. Snad nás sněhoběžkařů bude víc a dostaneme vlastní kategorii. Celkově tenhle závod mužů hodnotit jen pozitivně. Pořadatele odvádějí super práci. Cely závod má nezapomenutelnou atmosféru. Ale je pravda, že tenhle závod je opravdu jeden z nejtěžších v Evropě. A i proto jsem moc rád, ze jsem ho na tom blaznivém stroji odjel úplně celý. Na příští rok už máme nachystané nějaké úpravy sněhoběžky a rád si to na ní zase zopakuju. Chtěl bych poděkovat všem co nám fandili a podporovali.

Dík za podporu patři taky obci Obec Markvartovice. A hlavně mé přítelkyni za ty nervy se mnou v přípravě .

Ale úplně největší dík a uznání patři Jonikovi s Gečkem. Jsou to ti nejlepší psy. Tenhle závod šli poprvé, ale počínali si jako zkušení mazáci. Děkuji, že ať si vymyslím sebevětší bláznovinu, že mě v tom nenechají. První velký vrchol sezóny máme za sebou a teď se poradně připravit na Mistrovství světa do Francie.

Michal Kozel

Za MTO obrovsky gratulujeme a smekáme nad výkonem! Ať se daří ve Francii!