Gonka Sampo je název zimního musherského závodu v Karelské republice v Rusku ve městě Petrozavodsk v seriálu světového poháru. Toto místo je od Ostravy vzdáleno 2000 km. Byl jsem zde již loni a zalíbilo se mi to natolik, že jsem si slíbil, že se zde vrátím.
Byla zde výborná atmosféra, super organizace, příjemní lidé, výborná trať. Závod je zde pořádán ve velkém stylu a přijde na něj 2000 diváku. I letos diváci lemovali velké části trasy. Jak jsem již napsal, líbí se mi zdejší trať, její upravenost, zajímavý profil. Koná se v biatlonovém areálu a člověk zde jezdí neustále nahoru, dolů, doleva, doprava. Rozhodně žádná nudná trať. Také jsou zde velmi příjemní lidé, kteří si zahraničních účastníků váží (aspoň to tak vypadá :-). Gonce vlastně nemám co vytknout, snad jediné co mi letos chybělo, byla absence „mlík“ a zábran v určitých složitých úsecích. Vše řešily, jen veliké barevné terče. Jezdci bylo jasné, kde má jet, ale pro psy to bylo ve spleti křižovatek a zatáček někdy složité. Bylo to hodně o souhře. Samotný závod probíhal pro mě v pohodě, kromě prvního dne, kde jsem se dostal do kolize s přede mnou startujícím závodníkem (mimochodem loňským vítězem), který se 200m před cílem a uprostřed dřevěného mostku rozhodl upravovat psy a zablokoval tak jeho větší část. Došlo na pád, který nám ubral přes půl minuty. Ale i to se děje a člověk s tím musí počítat. Druhý den jsem věřil, že hodně času stáhnu, což se nakonec povedlo. Hodně z času, ale i stáhli někteří moji konkurenti :-). Na Gonku jsem odjížděl s plánem si to hlavně užít a pokud to jen malinko bude možné, tak se postavit na bednu. Od přátel jsem měl informace, že rusové se na tento závod pečlivě připravují a hlavně si mají v plánu kombinovat psy a jezdce tak, aby jich co nejvíce stálo na bedně. Což potvrdil i fakt, že vítěz v mé kategorii jel s půjčenými psy i když vlastní své. 3 místo pro mě nakonec znamenala spokojenost. Letos jsem se snažil Gonce podmanit i svou přípravu. Příprava byla upravena stejně jako na jakýkoliv zimní závod. Běhání podle plánu od trenéra (Kateřina z našeho ostravského klubu), jízda na kolečkových lyžích, jízda na běžeckých lyžích (ty nakonec pouze 2x pro nedostatek sněhu :-), horské kolo a posilka. Plány jsou vždy veliké, skutečnost občas pokulhávala kvůli pracovním povinnostem :-). Mými parťáky na závodě byly mé fenky Julča a Zira. Třetí moje ESP Meggie zůstala doma. Obě holky jsem na závod připravoval, již v průběhu podzimní sezony, kdy jsem natahoval vzdálenostně trať daleko dříve, než jsem to dělal kdysi a to proto aby měly tzv. naběháno. Dlouho jsem se zaměřoval na silové objemy a pak jsem přešel na rychlostní tréninky. Trénoval jsem dle chuti a hlavně dle stavu psů. Zpočátku 3x týdně a později 4x. Bohužel pro zdravotní problém Ziry jsem musel můj plán rapidně pozměnit. Defacto to ovlivnilo i celou mou podzimní sezonu. Díky znalostem a dovednostem v Dornové metodě pro psy Andreji Dunové (její zakladatelka) odjížděla Zira po jejím „promáknutí“ na závod v absolutní pohodě a v bezproblémové zdravotním stavu.
Pár zajímavostí z letošního Ruska.
- V ruských restauracích se nikde nekouří, což bych uvítal i zde v ČR. Hosté kteří chtějí kouřit chodí ven na ulici.
- Jestli má restaurace nebo klub pracovní dobu např. do 23 hodin, počítejte s tím, že 22,30 máte účet na stole a zavírají. Nějaké prodloužení nehrozí.
- Taxíky nemají taxametry a jezdí se zde podle domluvy. Např. Cesta z hotelu do centra (asi 8km), nás stála 100-120 rublů, což je po přepočtu asi 40 Kč.
- KFC má přes noc otevřeno, ale musíte k okénku pro auta. Např. v Petrozavodsku sídlí v nádherné budově, která vypadá jako honosné muzeum.
autor textu: Martin Urbančík
