Velká cena Zuberce 7.-8. března 2015, Michal Čuřík

V úterý večer mi zazvonil telefon, volá Michal Chovanec…“jedem v pátek na Slovensko na závody, u Slováků je dobře“. Mírně zaskočen, vědom si svých běžkařských dovedností, jsem si vzal do rána čas na rozmyšlenou. Po dlouhém přemýšlení, a usouzení, že 3 jízdy na běžkách za posledních 5 let by mohly stačit, jsem souhlasil.

Dotankovali jsme mírně opotřebovaný a nepříliš rychle se pohybující dopravní prostředek a vydali jsme se na pětihodinovou cestu. V 19:00 hodin jsme při nevázané debatě došli k závěru, že prezentace je do 20:00 a my jsme ještě nepřekročili hranice :). Vykonali jsme tedy telefonní hovor a spřízněný musher Miro Pažur ve spolupráci s Bárou T. nás zaregistroval.

00:00 cíl jest dosažen a parkujeme náš vůz na pěkném místě…, malebný skanzen v Zuberci nás vítá cestou Buča alias Lubo Strapce…“ ty k**ot vy**baný, preparkuj si to někam jinam”. 🙂

Sobota ráno, je krásně slunečno, obloha azurově modrá, všude okolo krásné hory a jejich nasvícené svahy. Hanibal cítí formu        a směje se, já se tolik nesměji, přece jen mám obavy, abychom ve zdraví přežili. Michal mě ubezpečuje, že lehčí a méně rovinatá trať na našich závodištích není. Lhal :).

Před startem ještě dostávám rychlokurz od Michala, který se mi snaží vysvětlit, jak má vypadat správná technika bruslení. Docela mi to šlo, bohužel se psem to jede trochu jinak a rychleji :).

Start se blíží, Hanibal se těší, což dokazuje tím, že mě na start přiveze po zadku. No jo, běžky nemají brzdy jako kolo a sníh je o mnoho zábavnější než podzimní bahno.

Je odstartováno, kopec nahoru je větší než velký,ale podaří se nám ho poměrně rychle zdolat. Měl jsem pocit, že nám to docela jde, sotva jsem to domyslel, už jsem ležel na zemi. Naštěstí to bylo na rovině, což mě ale poněkud znervóznilo, protože mi bylo jasné, jak to asi dopadne z kopce dolů. Napnutí nebylo příliš dlouhé a sjezd ve zledovatělém korytu přišel záhy. Pád rovněž. Nastaly degenerativní změny na mé hůlce, jejíž košíček již nemohl dále plnit svou funkci. Já jsem kromě naraženého pozadí utrpěl psychický šok, což se negativně podepsalo při zdolávání dalších sjezdů. Snažil jsem se svou ztrátu dohnat a s největším úsilím jsem se snažil bruslit dle Michalových rad. Mé převeliké úsilí vyvrcholilo v cílové rovince, kde povzbuzován velkým počtem přítomných diváků jsem si zapíchl hůlku mezi nohy, přepadl přes ni a zabořil se hlavnou přímo do sněhu. Hanibal se znechuceně otočil, co že to ten retard za ním zase dělá :).

První den je dobojováno. Dojmy a taktika na další den se probírá na musherském večírku za notné podpory lahodného moku zvaný Tatranský čaj. Zábava byla kvalitní a večítek dopadl dobře. Lehké dozvuky mimo jiné v podobě ztraceného Michalova telefonu se naštěstí vyřeší zdárně.

11047221_942146689143620_574300434_n

Blíží se start druhého kola, odhodlání, posunout se ze čtvrté pozice a vybojovat pro Mushing team Ostrava pohár, je veliké. Pořídil jsem si pro jistotu držiče Hanibala ve formě sličné slečny Lucíe, aby se neopakoval trapas ze soboty.

1

Za hlasu komentátora křičícího, že vystartoval český reprezentant hájící barvy Mushing teamu Ostrava, jsem hrdě vyrazil vstříc ukrajování minut 🙂 z náskoku soupeře držící mé vysněné třetí místo. Hanibal letěl jako vítr a mít lepšího běžkaře, určitě by nakonec stál na “bedně”. Ne všechny pohádky však mají dobrý konec. Zůstal jsem čtvrtý, ale odhodlán dopilovat techniku a příští rok si tam přijet pohár vyzvednout.

11023189_941681865856769_520256681_n

Závěrečný ceremoniál byl krásný a zakončil velmi pěkné závody. Mám radost z vítězství Michala Chovance, který udržel prapor českého skijeringu a že jsme to s Hanibalem nakonec oba ve zdraví přežili. Taky jsem si při rekapitulaci zážitků uvědomil, proč tento sport vlastně dělám. Není totiž lepší pocit, než uhánět se svým psím parťákem zasněženou pláni s výhledem na vrcholky hor a s paprsky horského slunce v zádech. (aspoň do chvíle, než padáte k zemi : )

Michal Čuřík a Hanibal.