O nedávném víkendu naši slovenští bratři pořádali MSR OFF SNOW v Mošovcích.  Poslední v podstatě pozitivní setkání se slovenskými závody proběhlo z mé strany minulou sezónu v Zuberci, a tak rada starších ve složení Hanibal a Sepp rozhodla, že se pojede vyzkoušet závodní forma v kategorii SC2 na Slovensko.

Abychom se tam sami nebáli (z MTO nejel žádný jiný člen), vzali jsme s sebou našeho kamaráda a snad zase brzy závodníka Davida Fučíka.

Přípravy byly mírně složité zejména však cesta z Prahy, přes Vysočinu a Přerov k doplnění psů a přes Ostravu k nabrání závodního stroje (díky Tobi a Kikino), ale nakonec se vše zvládlo.

U mé luxusní dodávky-voňavky (jak ji vtipně nazval Martin Vrtěl) odešel ventilátor k odmlžování předního skla do věčných lovišť     a forma stěračů nebyla nejvyšší, což byla skvělá okolnost k vydatnému dešti, který nás provázel až do cílové destinace.

Po pár hodinách jsme dorazili na místo. Vědouc, že mám nejzkušenějšího handlera jsem finální donavigování do kempu nechal na něm.  Po zajetí do pole jsem dostal jisté pochybnosti     a raději jsme si nechali poradit od místního štamgasta. Registraci jsme stihli na poslední chvíli a po výběru strategického místa ke stání mezi záchody a hospodou, jsme šli zkontrolovat přítomné osazenstvo a poté jsme se uložili ke spánku.

V sobotu proběhly standardní rituály včetně seznámení se s tratí. Po napojení psů a nachystání závodního stroje mohla přijít správná předstartovní nervozita a vymýšlení vhodné taktiky. Na radu Marcela Dučáka jsem významně podhustil kola a doufal jsem na promočené a kluzké trati v kvalitní výkon. Ten se navzdory špatnému zatáčení a rozmotávání opravdu dostavil a po prvním kole jsme byli ve vedení před bourákem Ivo Vackem. Hlavu jsem měl ve výšinách a už jsem spřádal plány na nadcházející Mistrovství Evropy v Novém městě 🙂

Ivo na mě ztrácel po prvním dni 6 vteřin. Věděl jsem, že druhý den musím letět jako vítr. Ale jak nafoukat kola? Marcel říkal podhustit, Vašek Vančura říkal nabušit. Tak jsem teda nabušil. Obličej mi šlehal vítr, jak sem letěl. „Tak Ivo Vacke, na mě si jen tak nepřijdeš“, pomyslel jsem si, když jsem protnul cílovou rovinku. Sotva jsem se otočil zpět k cíli, uviděl jsem tam Iva, což znamenalo, že můj pocit, že letím jako blesk, nebyl zas tak správný 🙂 . Co se dá dělat, příště asi nechám na měkém povrchu podhuštěno a omezím spánkový deficit a věci s ním spojené 🙂 Nicméně bednu jsem pro náš klub MTO udržel a druhé místo lze hodnotit jako úspěch.

Víkend na Slovensku se tedy vydařil a pod skvělým stanem Kataríny V. a Marcela D. bylo v československé společnosti moc fajn. Jako třešnička na dortu chyběla snad už jen medaile, které se dávaly bohužel jen slovenským pretěkárom.

M+S+H